Kdo koho zdraví? 

Ve společenském styku je určen princip předosti. Ženy mají přednost před muži, starší osoby před mladšími, nadří­zení před podřízenými. Podle tohoto principu se řídí nejen pozdravy, ale i prakticky všechny ostatní formy společenského chování. Pozdrav je projevem přátelství, zdvořilosti, úcty a respektu k dru­hému člověku. Jeho součástí je i způsob provedení. Pozdrav nemá být ledabylý, ale ani přehnaný, afektovaný. Má být pronášen zře­telně a s úsměvem, s vlídným pohledem do očí a mírnou úklonou hlavy. U muže by měla být úklona výraznější, u ženy menší, venku zdr­ženlivější, v místnosti výraznější. Nezdravíme s cigaretou v ústech nebo s rukama v kapsách. 
Pro muže platí: zdraví vždy první ženu - a to dokonce i když mu je podřízena. Výjimku by mohly tvořit jen velmi mladé dívky, ale i v tomto případě muž, který chce být pokládán za gentlemana, zdraví první. Povinnost pozdravu přísluší muži mladšímu vůči staršímu, podřízenému vůči nadřízenému. Úctu pozdravem je vhodné vzdát i člověku výše společensky postavenému. Pozdrav bychom ovšem neměli chápat ve sporných situacích (například potkají-li se dva stejně staří podnikatelé) jako prestižní záležitost (kdo pozdraví první, přiznává, že má menší konto). Bereme to jako příležitost dokázat svou společenskou úroveň (první pozdraví ten, kdo je společensky více na výši). Základní povinností ženy při pozdravuje pozdrav vlídně přijmout a s úsměvem odpovědět. Klobouk při pozdravu nesnímá. Pozdrav můžeme dovršit bližším kontaktem, kterým je podání ruky. Nehodí se podávat ruku při letmých setkáních a také ne v po­četné společnosti. Některé národy z hygienických důvodů takový fyzický kontakt vůbec nedovolují. Indickým pozdravem jsou sepnuté ruce a úklon hlavy, muslimové se dotknou čela a prsou (svých), Japonci se zdraví hlubokou úklonou. V našich zeměpisných šířkách je však podání ruky obvyklé, i když by se nemělo nadužívat (k tomu máme někdy tendenci). Říká se, že ze způsobu podání ruky a stisku lze usoudit na povahu člověka. Fakt je ten, že nedbalé či mdlé podání ruky bez pohledu do očí pů­sobí nepříjemně, a jako by usvědčovalo z nezájmu. Člověk, kterému záleží na dojmu jakým na své okolí působí (z těchto drobností vytvá­říme svůj obraz ve druhých; to dobře vědí podvodníci nejrůznějšího kalibru, „dobrý dojem“ a důvěryhodnost potřebují k výkonu své „profese“), věnuje podání ruky patřičnou pozornost a naučí se při­měřenému stisku. Ten nemá být ani nijaký, ale ani zbytečně silový (podrtíte-li křehké kostičky dámě, nepřesvědčíte ji o své mimořádné mužnosti, ale spíše o své bezohlednosti či sklonu k vytahování se). Při podávání ruky platí přesně opačné pořadí než při pozdravu. Ruku vždy podává jako první osoba společensky významnější. Muž nikdy nepodává ruku v rukavici, žena si rukavici může ponechat na ulici (dlouhé, tenké rukavičky na večerní společenské příležitosti se nesvlékají).       
Nejdůvěrnějším pozdravem je polibek. Na veřejnosti by se ne­měly odehrávat polibky milenecké, případné manželské, nezůstanou-li v podobě zdvořilostní. Na venkově bývá dobrým zvykem, že se líbají členové široké rodiny, když se sejdou při výjimečných příležitos­tech. Ovšem ani tady se nelíbají muži, muži líbají ženy, ženy se také líbají. Takový přátelsko-příbuzenský polibek přátelsky se odehrává asi takto: žena muži podá ruku, oba se k sobě přiblíží obličeji, muž ženu zlehka políbí na tvář, žena muže nelíbá. Jde-li o dvě ženy, pak obvykle zůs­tává u lehkého doteku „tváře na tvář“. Blízcí příbuzní nebo přátelé se mohou políbit i na ústa (nikdy ne dva muži), což je ovšem spíše otázkou potřeby blízkého kontaktu než otázkou danou normativně.
Vyhledávání